Pročítala jsem se zájmem články o adopci, protože jsme o ní s manželem také uvažovali. Píšu záměrně uvažovali, protože po tom, co jsem si přečetla, je mi jasné, že nemáme šanci. Tady jsou skutečně plné děcáky dětí, spousta "rodin", které týrají svoje vlastní děti a aby někdo zasáhl, tak je nejdřív musí aspoň ztřískat do bezvědomí, ale získat dítě k adopci je složitější než se stát kosmonautem...
(Ono nemusí jít jen o adopce, stačí pouhý rozvod, kdy se mě ptal psycholog, zda v případě svěření dítěte do péče jsem ochotná pořídit si televizi, aby dítě nebylo handicapované v kolektivu.)
Prostě u adopce, jak jsem pochopila i z literatury a váš příběh mi to potvrdil,je podstatnější "průměrný" životní styl, než skutečné vztahy v rodině, jde o to, aby se výchova nevymykala "střednímu proudu". Je jedno, jestli dítěti budete kouřit v pokojíčku a foukat mu kouř do obličeje, nebo jestli ho budete cpát buřtama, ale běda, když budete vegetariáni nebo budete jezdit stopem...
Kromě toho existuje pořád mýtus biologického rodičovství, které je nějakým způsobem "skutečnější" než rodičovství adoptivní- ale to, že "vrhnu mláďata" ze mě přece matku ještě nedělá, a naopak, můžu být matkou dítěti, které porodil někdo úplně jiný, to přece nehraje roli. Podle mého názoru je rodičem ten, kdo se o dítě stará, má ho rád a vychovává ho, ne ten, kdo k tomu dal svoji spermii nebo vajíčko... Koneckonců u umělého oplodnění se taky za rodiče nepovažuje dárce semene nebo vajíčka, naopak je dárcovství většinou anonymní.

Byla jsem svědkem toho, jak bylo v internátní školce dítě, které otec zmlátil tak, že mu několikrát zpřerážel obě nohy a pak ho zavřel na několik dní do sklepa. Ale protože je otec, tak se s ním všichni párali, spolupracoval s ním psycholog, aby mu vysvětlil, že to je špatné a takhle že se chovat k dítěti nemá a na víkendy mu to dítě dávali domů!!!