No nejprve k tomu, co napsala Karolína:
je fakt, že jsem se do svého muže zamilovala skoro na první pohled. Ale pak jsme se i rozešli (po 1,5 roce) a rok jsme chdili každý s někým jiným. Ale asi jsme si byli souzeni :-)))
U nás ale dokonale neplatí to, že se má člověk koukat na rodinu. Pokud jsi tu něco odemne četla, tak jsem tu už popisovala zkušenosti s tchýní, které jsou šílené. Cokoliv udělám je špatně, osočuje mně, že mám druhou dceru s někým jiným (mimochodem kdo ví - druhá dcera je mimino ze zkumavky!) a když párkrát pečovala o vnučku (na vlastní žádost, já se tomu spíš bránila), tak šlo malé 3x o život. Pak jsem se zasekla a řekla, že dokud se nebude holka schopná o sebe postarat, tak bezemne či tatínka u babičky nebude.
U "tchánů" se všechno řídí tím "co tomu lidi řeknou", takže před cizími jsou velmi uhlazení. To, že mně vzali do rodiny, se poznalo tak, že na sebe babička a dědeček začali předemnou kydat špínu :-((.
Navíc manžel vyrůstal v rodině, kde
- maminka dělala vše, protože jen tak to bylo uděláno dobře (byla učitelka na ZŠ)
- tatínkovi denně chystala večer na židli co si má druhý den obléknout a v tomto duch vychovávala i syna
- rodina byli jen oni tři (i ke své vlastní matce, kterou já poznala už postiženou mrtvicí, byla zlá, řvala na ni a pod.)
- kdokoliv mimo je tři byl cizí = zlý a špatný
- svého jediného syna vychovávala velmi zvláštně: jednak se mu snažila vysvětlit, že on je tak dokonalý, že mu žádná holka nebude dost dobrá, ale současně cokoli udělal, tak mu vynadala, že to udělal špatně, takže mu velmi narušila sebevědomí. Manžel je lékař - myslím si, že velmi svědomitý, šikovný a svou práci dělá s láskou a dobře, ale téměř pořád má v hlavě myšlenku co když něco udělal špatně. Maminka se na něm hodně podepsala.....
Naše rodina naproti tomu žila (a přes věk mých rodičů, který se blíží osmdesátce a mají za sebou zlatou svatbu stále žije) velmi společensky, otevřeně a rodiče si v životě neřekli (alespoň před námi dětmi) křivé slovo. Dali nám dobré zázemí široké rodiny, dávali nám vždycky najevo, jak nás mají rádi a to je asi můj největší vklad do života.
Moji rodiče jsou o 10 let starí než manželovi, ale nikdy jsem doma neslyšela, že jsou staří. (Od tchýně jsem to slyšela v jejích 41 roce!)
Kdybych měla manžela hodnotit na základě jeho rodičů, tak prchnůůůůůů :-)))
Jinak určitě nepopírám, že jsem měla velké štěstí, že jsem poznala takového muže, který ač není ideální, je asi uideální pro mne.

Jinak k tomu, co píše Saimona:
Já tak s "mužíčkem" nemluvila o "večeřičce", pokud to tak vyznělo, tak se omouvám. Já jen chtěla naznačit pár věcí:
- manželka se nesmí dát a to od samého počátku společného bydlení
- ženská má i jiné zbraně, než třeba křik a zlobení se, takže proč jich nevyužít. Doporučuji zvláště mladým holkám, které svůj vztah budují, aby použily ženskou mazanost - no proto nám ji příroda nadělila, ne?
- neříkám, že to funguje s každým chlapem. Jen nedovedu pochopit, kam se po šíleném zamilování a vášnivé lásce vše vytratí a zbyde "hovado". Navíc jsem byla vychována v tom, že partneři by k sobě měli cítit úctu a jeden si druhého vážit a výrazy s hovady mi přijdou v daném kontextu hrozně silné.
- nevím, co bych dělala, kdybych si vzala (po pár letech chození přesvědčená, že jsem si vybrala dobře) muže a on se během dvou tří let úplně změnil. (Nějak si nedovedu představit, že v době chození to bude galantní muž, ochotný mi se vším pomáhat, tolerantní třeba v okamžiku mojí nemoci nebo nedávající mi najevo něco v tom duchu že on je pán tvorstva a já jen slepice a pak je naráz úplně jiný - kdy? jak? - ale asi se to někdy stává). No ale pokud by mně to potkalo, asi bych se rozvedla. Nemohla bych žít s mužem, který by doma na nic nesáhl v době, kdy já bych padala "na hubu".
Co závěrem - snad jen všem přát, aby vybíraly móóóóóc dobře.
Simona