Taky jsem dlouha leta stopovala. Nejprve jen ze vsi do nebo ze skoly na stredni - to bylo asi 10km, ale nikdy jsem nechtela, aby o tom znami vedeli. No, nasi neco tusili, ale z mamy ted leze, ze stopovala taky... Ostatne moje dve sestry na tom nebyly jinak. Jedna stopem do Norska, druha stopovala i s ditetem. Pro me byl stop spis nutnost - proste jsem nemela penize na autobus ani vlak. Na vysoky to bylo podobne rychlejsi a uspornejsi. Se segrou jsem taky byla jednou stopem ve Svycarsku. S par uchylama jsem se taky potkala, ale nebyli to ti nejhorsi meho zivota. Ani ucitel hudby, ktery nas olibaval a osahaval, ani exhibicionista v Pisku za bileho dne...
Od te doby, co uz nestuduju mi stopovani pro mne nepripada oduvodnene, ale kdyz vam ujede autobus a dalsi jede az za 3hodiny - uz jsem s Honinem v satku taky stopovala.
Jane musim rict, ze spis obdivuju manzela a deti, ze o ni nemaji strach. Ja bych o blizkou osobu strach mela. Vic nez o sebe.
A neda mi to neodpovedet Monty, ze tentokrat je fakt drsna. PRoste drsne na tvrdo recena pravda, o ktere se mi radeji ani nechce premyslet...