Díky všem za názory. Já nejsem politik, abych zde prezentoval názory, které chcete slyšet a vedl si pak statistiku oblíbenosti. Uvedl jsem zde tento příspěvek záměrně touto poněkud provokativní formou (provokace jako odpověď na provokaci), abych natvrdo prezentoval podle mých zkušeností většinové stanovisko, ve kterém ovšem (na rozdíl od vás) nevidím nějaké zásadní nepravdy - a je to taky ten nevyřčený důvod, proč se většina lidí do takové adopce nehrne. Byl bych rád, pokud s tímto názorem nesouhlasíte (a zdá se, že to zatím všichni), kdybyste o něm věcně diskutovali. Polemizujte s názorem, vyvracejte ho, argumentujte. Patrně znáte konkrétní případy adoptivních rodičů, jakým životním stylem tyto (obvykle dost velké - vždyť málokdo si i troufne na 4 vlastní děti, které nebudou vyžadovat tolik péče jako adoptované) rodiny žijí. A také, s jakým výsledkem obvykle výchova dětí z kategorie, o které tady šlo (již ne úplně malé děti jiného etnika s menší tělesnou či smyslovou vadou) končí - tedy, co se vlastně považuje za ten úspěch.
Podle mého jeden ze základních kvalifikačních předpokladů pro zvládnutí tohoto je, být schopen sedět doma na prdeli v dost skromných podmínkách a žít především tím vztahem k dětem (neboť víc nebudu stíhat ani finančně ani časově). Dovedu si i představit, že to někoho bude uspokojovat. Ale malovat si, že s tím houfem dětí budu jezdit stopem po světě jako za svobodna a spát někde v příkopě vedle parkoviště považuji za projev chabého rozumu - a to nejde zdaleka jen o ty 4 bezpečnostní sedačky. A to Jana evidentně chce, necítím z jejích příspěvků, že by počítala s nějakým omezením svého rozletu. Jako kdyby mít děti znamenalo jen se s nimi občas pomazlit. Mít děti vlastní, natož adoptované by člověk měl mít až tehdy, když bude dostatečně vypařen, vycestován a vydobrodružstvován a bude ochoten se těchto požitků bezstarostného mládí na nějakou dobu (15 let?) vzdát ve prospěch dětí. A do tohoto bodu podle mého Jana ještě nedospěla.