Ahoj Sosane,
znám romské děti, které v pubertě neutekly od svých adoptivních rodičů, jsou z nich docela prima dospěláci, mají rodiny a děti, o který se starají, pracují. Ale setkáváme se samozřejmě i s rodinami, ve kterých děti selhávají (nejen romské). Potíž je v tom, že statistiky zabývající se úspěšností NRP, nevymezují jednoznačně, co se tou úspěšností myslí. Např. všichni lidé, které znám a se kterými se stýkám, považují za významný problém, jestliže dítě fetuje, což u Jany, která se kamarádí s marjánkou už teď, asi jako problém vnímáno nebude. Mě zase nepřipadá jako selhání, jestliže dítě v dospělosti žije ve své komunitě. My jsme mu poskytli rodinu a možnost vyrůst, ale dospělost zůstává v jeho režii. Cílem NRP je naučit dítě žít v dospělosti samostatně, nikoliv ho k sobě navěky připoutat, ale jestli se zachytí drápkem, jestli s námi bude udržovat přátelské kontakty, tím lépe.
Bohužel musím konstatovat, že všechny rodiny, které mají velké problémy, a se kterými jsem měla možnost mluvit, si svoje děti vyvzdorovaly. Proto jsem velmi opatrná v soudech, zvláště když Janu a její rodinu neznám. Ostatně nejde tu o to, abychom společně rozhodli, jestli je Jana zralá či nezralá, to už posoudili jiní a na náš názor se neptají. Jde spíše o to, co dál, to jsem psala už pod předchozím článkem - tedy buď Jana se závěrem nesouhlasí, pak by se měli odvolat, nebo mu dává za pravdu, a pak je na nich, aby se za ty dva roky pokusili dosáhnout maxima, dobré je např. účastnit se akcí s pěstounskými či adoptivními rodinami, atd.