Tak tentokrát to bylo podruhý, co věděli předem, že jedu někam stopem. Myslim ale, že často to tušili a tiše tolerovali. Do diskuse "ostatní děti smějí všechno" jsem psala, že i tentokrát jsem musela slíbit, že budu posílat SMS. (Mimochodem - psala jsem manželovi s tím, že to mým rodičům bude přeposílat a co myslíte? Když mi přišla od mámy SMS, ať ji prozvoním, jestli jsme v pořádku, byla už jsem zpátky a ona neměla jedinou zprávu, protože manžel to přeposílat ZAPOMNĚL. Na druhou stranu hned první den se mi rozbil mobil, takže nemít ho kamarádka, psát bych ani nemohla a přitom bychom byly v pořádku. Dřív jsme jezdili s X-kartou, na kterou se dalo jednoduše volat z budky, ale i tak jsme doma říkali, ať nepočítají s tím, že se v průběhu ozvem, protože někdy byl prostě problém jen s telefonickym spojenim.)

Mimochodem Kerouacovy Dharmoví tuláci pro mě byli inspirací při pořádání jednoho workshopu pro kamarády. Např. pasáž, kdy medituje v lese a zažije ten pocit, kdy je součástí lesa - jako by to byl jeden organismus. Pokud teď pojedete někam do lesa (a bez dětí :-)), můžete to zkusit. Prostě si jen večer, třeba i potmě, najděte v lese příjemné místo a tam si třeba lehněte. Můžete v duchu rozmlouvat třeba s nejbližšim stromem, nebo trávou a pak úplně přestat přemýšlet. Já to vydržela asi dvě hodiny (pak jsem usnula) a stačilo to k tomu, abych ten pocit, že jsem jen součástí lesa, stejně jako třeba klacek vedle mě, zažila. Je to taková krásná malá lekce pokory :-)