Tak jen bych ráda uvedla na pravou míru to, že jsem žena.. Z mých příspěvků to nebylo jasné.
Pak bych se chtěla omluvit všem, kterým jsem šťourla do "vosího hnízda", jelikož už týden ležím v posteli s nevyléčitelnou chorobou, synka vídám jen sporadicky a už mi to trochu všechno leze na mozek.. a při čtení podobných příspěvků se ve mě začně vařit krev.. Kdybych byla v jiné situaci, možná bych tyto příspěvk prošla a přečetla bez zaujetí a bez reakcí.

Jak se všeobecně říká jsem nevěřící. Nevěřím v boha, v bibli, chození do kostela mi přijde jako totální ztráta času, kdy se můžeme věnovat dětem trošku jinak. Myslím, že v aquaparku, zoo, na hřišti, na zahradě, apod. by byly se svými rodiči šťastnější. Taky si myslím, že pokud má dítě nějaký problém, chce být či problémy řešit se svými blízkými (rodiči) a ne s nějakým bohem, či snad dokonce farářem??.

Nicméně nejsem totálně nevěřící. Věřím, že je dán osud, cesta života, kterou jdeme. Je to nalinkované a nikdo z nás svůj osud nezmění. Věřím v duše! Věřím i v to, že si duše opravdu mohou své rodiče vybírat a že v tehdy jim je dán na cestu životem jejich osud. (ale přišlo mi absudní, aby se někdo z nás za takovouto duši pokládal a mluvil za ní - každý má mluvit jen sám za sebe).

Mám věřící kamarádku se stejně starým synkem. Nepochopila jsem ji, když odmítla amniocientézu. Nechápu ani spoustu dalších věcí, které dělá, ale neodsuzuji ji, jen to nechápu. O víře a těchto věcech více méně nemluvíme, pokud mi vypráví jak jí dítko (2leté) v kostele nevydrží na místě a jak je z toho zoufalá.. nereaguji na to. Mám ji moc ráda a v jiných směrech si rozumíme.

Své děti rozhodně nebudu a ani nemohu a nechci vést ke křesťanské víře. Budu je informovat podle rámci možností o všem co vím já (a že toho je tak akorát, vzhledem k tomu, že maminka tak trochu věřící je), pokud je to bude zajímat. Pokud je to bude zajímat více, ať si najdou informace sami, nechají se pokřít nebo cokoli jiného, bránit jim samozřejmě nebudu. Je to volba každého z nás! Toť asi vše