Začnu od začáku..
U nás v městečku byl fešák výpravčí, k tomu vtipnej, příjemnej a trochu na ženský. Trochu dost! že je ženatý - nikomu nevadilo, ani moji kamarádce, která nu také neodolala, měla s ním nějaké drobné a tak mne s ním jednou seznámila. Byl okouzlující, i když ne můj typ, ale vůbec jsem se těm ženským nedivila, že po něm šílí - hezký štíhlý třicátník, ukecanej, a ta uniforma ještě podtrhla jeho šmrnc. Nikdy jsem ho neviděla bez uniformy.
No a pak jsem se seznámila se svým nastávájícím, s výpravčím se párkrát pozdravili, na otázku odkud se znají mi řekl, že je to manžel jeho sestřenice.
Jednou jsme šli z odpoledního představení z divadla i s mými rodiči, nejel nám 3 hodiny autobus, tak můj nastávající řekl, abychom se zastavili k jeho sestřenici, že nás vždycky zve, že nachvilku k ní zajdem. Zazvonili jsme - otevřel nám plešatý /nic proti plešatým pánům - jen pro mne to byl šok/ třicátník, jenom v podvlíkačkách.
Sestřenice /4 roky na mateřské dovolené/ nadšená, že někdo přišel, kdo s ní povykládá, nás pozvala do obýváku, honem nachystala kafe a začala s náma vykládat, než nás zarazil ostrý hlas jejího manžela, že neslyší televizi. Vedle v křesle seděl pořád v těch podvlíkačkách s pivem v ruce její manžel, ano tušíte správně - ten okouzlující výpravčí.
Celou dobu seděl naštvaný metr od nás, koukal na nějaký zábavný pořad, nás totálně ignoroval - i když jsme se znali. Bylo mi trapně, že jsme tam vůbec přišli, bylo mi trapně za rodiče - kteří by nejraději byli 100 km odsud. Rychle jsme vypili kávu a snažili se zmizet. Sestřenice se omlouvala, bylo jí také trapně a zvala nás napříště. Už jsem tam nikdy nebyl, sestřenice už je rozvedená.
Ztratila jsem tehdy veškeré iluze o tom výpravčím, a když některá o něm básnila, nedokázala jsem si nechat pro sebe svůj zážitek. I když to byl potom chvíli můj příbuzný.