S panem profesofem souhlasím. Myslím si, že ten problém šikany začíná obecně v mezilidských vztazích. Dnešní doba nějak nefandí kamarádství a přátelství v tom smyslu, jak jsem to poznala já. Jako dítě jsem na tom byla materielně podstatně hůř, než je teď moje dcera, zato nás byla parta kamarádů, s kterou jsme zažívali spoustu dobrodružství. Když to porovnám s dcerou, tak žádné "opravdové" kamarády nemá. Dokonce jsem u svých známých zjišťovala, že to není ojedinělý případ. Prostě dnes se prosazuje trend silného jedince a kolektiv za tím nějak zaniká. Myslím si, že i to je chyba - děti se hodně učí myslet jen na sebe, chybí ta empatie-schopnost vcítit se do druhého. Se šikanou jsem se setkala při nástupu dcery do první třídy, ale díky přístupu skvělé paní učitelky a snad i s mým přispěním se všechno vyřešilo. Ale rozhodně bych tenhle problém nezesměšňovala tak, jako to bylo v první reakci, protože když dítě, které se do školy těšilo, najednou s pláčem odmítá vzít si tašku a jít do školy, tak to k smíchu rozhodně není.