Víš, já zastávám názor, že by si člověk měl pomoct sám, že by neměl být na nikom závislý, zejména finančně ne. Když jsem nastoupila na vysokou, automaticky jsem se ke studiu začala i sama živit. A když jsme se s Robertem rozhodli opustit finančně výhodné koleje a jít na drahý podnájem kvůli většímu soukromí, museli jsme se pořádně ohánět. Nakonec jsme začali podnikat a díky dobře zajeté kavárně v Brně si já teď můžu dovolit střídat mateřskou a semestry studia a Robert může dělat doktorát. Nebylo to vůbec jednoduché, zezačátku jsme rovnou ze školy chodili za bar, zavírali jsme v jednu v noci a ráno jsme opět šli do školy, první půlrok jsme z toho neviděli ani korunu. Tohle píšu ne proto, že bych se chtěla chlubit, co všechno jsem jako obyčejná studentka dokázala, ale pro ilustraci faktu, že když člověk nedostává peníze od rodičů, musí si pomoci sám a že to jde. A mimochodem, když Robert dostal letos na podzim vyšší stipendium, byla jsem šťastná jak blecha a šla jsem koupit Kryštofovi zimní bundu do normálního obchodu a ne do sekáče... Samozřejmě bychom vyžili i z menších peněz, to bychom ale museli například nechat odpojit internet... Samozřejmě existují lidi, kteří si neumí pomoci sami, kteří spoléhají na pomoc ostatních - a jsem ochotná jim pomoci, jak ses ostatně mohla v článku přesvědčit. Tvoje reakce vyznívá trochu jako - pojďme žít na nejnižší možné úrovni, vzdejme se veškerých požitků, kterté nám usnadňují život (papírové pleny) a ušetřené peníze nastrkejme chudým... hezká utopie.