Anežko, ono je to asi tak: jsou věci, které jsou v dané rodině pravidlem, věcí, na které se všichni podílejí - to je například udržování pořádku. Při návratu domů u dveří hlásím "Když přijdeme domů, zujeme si a uklidíme boty, pověsíme mikinu a umyjeme ruce." Mým cílem je děti naučit, že věci mají nějaký řád, nějaký důvod (vysvětlím, když se ptají, proč umývat ruce), nějakou posloupnost. Když vidím, že dítě odběhlo bez uklizení bot, jen připomenu "Káťo, boty" nebi "Káťo, leží tu boty" - vracím dítě do té situace, kterou opustilo, nepřipomínám jí, co s botama má udělat, protože není přece blbá, jen zapomněla. Když situaci napraví, ocením to (boty už jsou pěkně v botníku). Klidně může situacinapravit tím, že mě třeba poprosí, abych to uklidila za ni, proč ne. Ale stále je tím připomínám řád věcí, aniž bychněkoho buzerovala.

Poprosení si schovávám pokud možno na situace, které by dotyčný udělat nemusel, na laskavosti. Proč bych měla dítě prosit, aby udělalo svůj díl společné práce? Naopak ho můžu poprosit, aby udělalo MŮJ díl.