Já jsem knihu nečetla, zatím, ale své dítě vždy plně vnímám, když mu něco říkám nebo on mně. Když si hrajeme, pracujeme... to je instinkt. Syna beru jako partnera v komunikace ne že na něj štěkám příkazy a zákazy.
Fakt je důležitý ton hlasu a dikce, páč většinou nemám problém, aby poslechl.

Tak instinkt používám hodně už od miminka, v tom s Šešulí souhlasím.

Syna respektuju naprosto přirozeně, k tomu mi stačí empatie.

Naši taky používali výchovné knihy, ale otec s námi jednal na rovinu, jako s partnery a šlo to z něj. Tak spíš kopíruju jeho model.

Zase si nemyslím, že když nevychovávám podle nějakého směru je to špatně.

To R aR mne zaujalo, ale vím, že jsou věci ve kterých bych nebyla autentická a to dítě velmi dobře vnímá. Uvidím až si to přečtu.