Hroudo,

právě, my na psa taky mluvili dost košatě, ale byl to služební pes, skutečně cvičený, a když jsme opravdu chtěli, aby něco opravdu udělal, mělo to vždycky styl "Azore, místo!"

Prostě klasické schéma, jméno=upoutání pozornosti psa, slovo=jednoduchý, srozumitelný povel. Poté čekám, že se pes sebere a půjde na místo, zatímco, když mu řeknu "azorku, běž do tý kuchyně a hned, ty ušatej opičáku," tak fakt nečekám, že se sebere a půjde

Takže ve mně by věta "Hanko, boty" vyvolala šprajc na 100%!

Celé tyhle "komunikační tanečky" jsou mi poněkud proti srsti. Přijala jsem za své (i proto, že i u nás doma se to tak, až na vyjímky, dělalo) zásady "nehodnotit dítě, ale čin" - Takové to "ty jsi ale ošklivý chlapeček" mi lezlo krkem vždycky a podobné, ale tyhle tance, třeba to tady popisované vyhýbání se druhé osobě, mi přijdou už moc umělé.

Myslím, že je důležitější dítě opravdu respektovat, než naučit se mluvit, jako by tomu tak bylo - a pro mne by podobný druh komunikace právě těžce zaváněl falší. Ale pro někoho to může být třeba relativně přirozený způsob, jak mluvit, nevím.

Mmch., má dcera, když nemá čisté tričko, tak mi naštěstí nechodí vyspětlovat, že špinavá trička se perou, ani neřekne "mami, trička!" ale řekne mi "mami, už nemám trička, vypereš je prosím?" a já řeknu "jasně, světlé peru zítra" a jsme v pohodě obě (je to puberťačka).