Nemůžu si pomoct, ale MD ( a konec konců všechno) má člověk takové, jaké si to zařídí. Někomu vyhovuje lamentovat, že je doma zavřený jak v kleci, spoluobčanené nesnášejí děti, nic a nikde není zařízeno pro děti.
Asi taky záleží na tom, jak moc si člověk připustí všechno k tělu.
Ze své zkušenosti můžu říct, že MD jsem si moc užila, doma jsem se prakticky nevyskytovala, nacestovala jsem se tolik, jak pomalu nikdy v životě. ( přeháním ). Bydlím na vsi blízko Prahy. Ale opravdu skoro každý den jsem podnikala výlety do širokého dalekého okolí , na týden ke kamarádce na Moravu, každou středu plavání, mezi tím dovolená s manželem, a nebo taky jsme jeli s klukem sami- co doma taky. Mezi tím jsem si odskočila 4x měsíčně do práce. Samozřejmě , vyskytli se spoluobčané kteří vrhali pohledy, když se kluk vztekal a modral, neochotné úřednice, ale s úsměvem jde všechno líp.Vzpomínám, kdy mě jedna úřednice kárala, protože kluk běhal po kanceláři a poslušně nestál. Má rozzářená tvář s úsměvem jí oznámila, že není výchovný poradce a že ona je tu zaměstnána jako úřednice. Lapaje po dechu mi dala štempl a šli jsme. Mě to bylo jedno-ať si zametou před vlastním prahem, jich se to netýkalo. Od té doby co chodím do práce a dítě do školky už nemáme tolik času na výlety a toulky po Praze, na bim-bam ( Orloj ) jsme se byli podívat naposledy o Velikonocích.
P.S. Ve Vídni má každá stanice metra výtah pro invalidy a kočárky. Takže se s prckem cestuje lépe. To uznávám.