Já se nepovažuji za odborníka na RaR,teda teoreticky možná jo,ale když mi ujedou nervy i plácnu a řvát teda taky umím,ale už jenom u toho řvaní mi RaR dalo to ,že neobvinuju dítě,ale mluvím o svých pocitech:"mě z toho fakt raní,už toho mám dost,já tady nebudu všechno dělat sama,potřebuju i čas na sebe atd,ale jinak bych to říkala samozřejmě ,jak jsem to slyšela doma: osočování ostatních: nic neděláte,jenom tady máte bordel,kdybych to nevyprala,tak zhniješ ve špíně,nechcu vidět tvoji domáctnost atd.(a to považuji za ztěžejní,člověk si to přisvojí,byla to kritika mé osoby,takže dodnes,když má přijet tchýně,tak mohutně uklízím,ikdyž máme uklizeno,jen abych okolí ukázala,že já taková nejsem a ve špíně nezhnijem.)A když dítě plácnu,omluvím se a řeknu,že mi ujely nervy ,že ji mám moc ráda,ale tohle chování tolerovat nebudu a nerozmazávám to,protože kdybych začala plácla jsem tě protožes mě rozčílila,protože neposloucháš,tak je to podle mě horší.Podotýkám,že plácnu z ujetých nervů,ne jako výchovnou metodu.
Potom jsem se naučila říkat spíš,co může než co nemůže.Když skáče na sedačce skákat můžeš venku na průlezkách,sedačka je drahá ,když se rozbije ,tak musíme koupit novou a za ty penízky bysme mohli jet radši na dovolenou a užít si všichni spolu,to vysvětlení neříkám pokaždé ,potom už jenom skákat můžeš venku,nebo mohla bys spadnout.Zato,když jsme u babiček,tak to jede:neskákej ,spadněš,slyšíš ,spadneš,ty neumíš poslouchat?
Když leze třeba na strom,tak už nevolám spadneš,ale mohla bys spadnout,tak opatrně ,řeknu to jen jednou akdyž spadne,tak příště ví a stačí říct jenom opatrně.
Ono je hezký spoléhat na intuici a mluvit,jak jsme zvyklí,ale mě to dalo hlavně alternativu,jak to dělat trošku jinak.Okdud potom ty děti mají už od mala to vydírání.Jestli mi to nedáš,nebudu s tebou kamarádit,jestli mi to nedáš,tak tě bouchnu.Naše babička taky s oblibou používají,jestli to nesníš,tak si nebudeme spolu hrát,přestan brečet nebo nikam nepojedem,já bych to používala samozřejmě taky,ale teď už raději řeknu můžeš být tady s náma a jíst,jak máš a nebo můžeš jít jíst někam,kde nebudeš rušit ostatní a až si budeš myslet,že to zvládněš,tak se můžeš vrátit.
ráno při odchodu už neříkám běž si obout boty,ale můžeš si už jít obout boty ,už půjdeme.