Jenomže při vydávání krátkých příkazů, byť laskavou formou, to pak u nás dopadá tak, že dcera(skoro 14) jen čeká, až se jí něco řekne a skoro nic neudělá sama. Teď už se to trošku lepší.
Myslím, že tady se jedná spíš o prostředek metody RaR, to hlavní je nezevšeobecňovat (pořád ti musím říkat, že), zásadně hodnotit a komentovat konkrétní čin nebo situaci, nikoliv osobu, a k těm potřebným věcem dodávat vysvětlení, proč se musí dělat nebo proč se musí dělat takhle.
Mně osobně pomohlo RaR změnit mě samotnou - přehodnotila jsem dost věcí na nepodstatné, dost jsem se ve vztahu k dětem uklidnila a snad je beru víc jako partnery.
A pokud se mám vrátit k původnímu tématu - největší problém mi zatím dělá empatická reakce. Tak snad časem...