mě Třeba jako děcku nevadilo, kdy mě někdo přímo a důrazně vynadal, v 95% případech jsme přesně věděla za co a pak se to prostě přehnalo a byly zase pohodička. Domnívám se, že komunikace by měla být hlavně upřímná, spontánní, otevřená a vždy vždy vždy směřující k usmíření. Nějaké sterilní techniky zvládání komunikace - mě to připadá, jako když manželé v krizi chodí do poradny a učí se komunikovat - možná se rozvod nekoná, možná se hádky přestanou vyskytovat, možná jde běžný provoz domácnosti lépe, ale vrátí to vztahu vřelost, intimitu, bezprostřednost? Neřekla bych, že používat podobné výchovné techniky je paušálně špatné, ale jsem přesvědčená, že svoje rizika a nevýhody to teda má.