K empatické reakci: Když mě dítě sere, tak mu to dám najevo (vyhnu se teda některým výrazům).

U nás poslední dobou bývá obvyklé, že syn se chce sprchovat nekonečně dlouho, necháme ho ve vaně pohrát, ale pak už řekneme dost a vodu prostě vypneme. No a on začne brečet a vztekat se.
Manželova verze:
Vylez z vany a přestaň se vztekat.
Syn se vzteká čím dál víc.
Z vany ho nakonec manžel vyndavá násilím.
Syn se vzteká čím dál víc, pere se s ním, snaží se do vany vlézt zpátky.
Manžel mu někdy i jednu pleskne.
Nakonec ho nějak utře a oblíkne, ale stále je to za řevu a zápasení. dlouho trvá, než se syn uklidní, většinou se dožaduje maminky.

Moje verze:
Já si k synovi dřepnu, abychom měli obličej ve stejné výšce, a mluvím na něj.
Já vím, že si rád hraješ ve vodě, ale už musíš jít spát.
On zpozorní, ale dál se dožaduje puštění vody.
Já: Ty by sis chtěl ve vaně ještě hrát, viď.
On fňukne: jo.
Vztek pomalu přechází v pofňukávání.
Já: Já vím, že máš rád vodu.
Uklidňuje se, dám mu pusu.
Já: Tak teď už můžeš vylézt ven z vany, já tě utřu.
Syn vylézá z vany, jde se ukázat tátovi, jak je zabalený v ručníku. Má sice ještě ubrečené oči, ale je viditelně spokojený, že ho máma chápe.