Stáňo, no asi máš pravdu, z rodiny moc empatických reakcí nikdy nepřišlo, projevy emocí se zakazovaly
a já teď dělám to samé, ikdyž to dělat nechci, ale je to pro mě nejjednodušší a naskakuje to automaticky
jak to děláš s projevy emocí, např. s hlasitým pláčem, štkaním ... kolikrát bych i empatickou reakci projevila, ale ta hlasitost jejich projevů mě naprosto odradí, mám chuť říct - můžeš brečet, obejmu tě, ale tak aby mi nepraskly bubínky
a pak v situacích, kdy si z mého pohledu může dítě za problém samo, třeba nedbá mého varování a dopadnou na něj přirozené důsledky, mám pocit jen - já ti to říkala, dobře ti tak, soucit bohužel žádnej
naštěstí manžel je v tomhle lepší a empatii používá snáz
také, co mě překvapilo, že empatická reakce platí jen na staršího syna, platila na něj odmalička
na mladšího naopak minimálně, naopak u něj funguje prakticky jen odvedení pozornosti, které vůbec nikdy nefungovalo na staršího