Přidat odpověď
Starší dcera chodila na klavír, třetí rok hraní to přešlo přes tu mez, kdy to bylo nové a bavilo a šlo skoro samo a cvičení stačilo jen trochu a už by musela začít trochu makat. Zasekla se tak, že to dál nešlo; řekla jsem jí, že pokud nezačne cvičit, přestane tam chodit, dušovala se, že chce. Zkoušeli jsme nejdřív, že jí to budu připomínat - byly hrozné scény - pak zase, že to teda nechám na ní - nehrála vůbec. Nakonec jsem jí řekla, že další rok už chodit nebude, ale že jestli bude hrát doma a uvidím, že má snahu, tak od pololetí zase může. Byla spousta slz, vyčítala mi to, ale hrát nezačala a chodit tam taky ne. Myslím, že to bylo dobře.
No a teď druhá dcera, hudebně tedy víc nadaná než ta první (ta ne že by byla hluchá, to rozhodně ne, ale je mezi nimi přece jen rozdíl). Ve školce chodila na flétnu a bavilo ji to, pak přišla, že housle. Protože vím, co housle obnášejí, tak jsem řekla, že ne, že nejdřív mi musí ukázat, že je schopná hrát na něco jednoduššího systematicky a dobře a nevzdat to. Tak na tu flétnu chodila vlastně tři roky. Housle začala letos a samozřejmě se jí cvičit nechce. Občas to je jen s přemlouváním, občas (například dneska) s bulením a kvílením. Ale protože housle fakt hodně chce a taky proto, že by byl fakt hřích v jejím případě to vzdát, tak ji u toho mám v úmyslu přidržet, jestli to jen trochu půjde.
Tak uvidíme, jak dopadnem. Ale speciálně pokud jde o housle, tak z okolí slýchám jen zvěsti o slzách a skřípění zubů - on je to přece jen hodně těžkej nástroj a začátky jsou krušný, nejde to, skřípe to, přijde mi, že zpočátku je tam pro to dítě malá "odměna" ve formě toho, že by mohlo fakt krásně zahrát. Jo a jen pro upřesnění, malá je v první třídě.
Předchozí