Evo, nejsem teda zrovna praktik, spíš teoretik, ale podle toho co píšeš a co jsem načetla, to už není problém, který by se dal řešit empatií nebo jinou metodou dodatečně. Podle mě by to spíš chtělo abyste to probrali jako "řešení problému" někdy v klidu, bez návaznosti na konkrétní příhodu. Prostě co většího trápí? Co by si přál? Co by mu pomohlo, aby to nedělal? Je to žárlení, na malého si ještě nezvykl a sám to nedokáže jinak dát najevo. Mohlo by pomoct vyčlenit si pravidelný čas, kdy budeš jen s ním bez malého.
Mně v tomhle taky pomohlo, když starší viděl nebo slyšel, že i menšího kárám, za nějaké byť neúmyslné bouchnutí, že prostě bít nemá nikdo nikoho. Hlavně se vyvarovat toho "ty nemůžeš, ty jsi velkej, on může, on je malej" atd
Taky pomáhalo, že starší směl vše co dělá malý, mohl si prostě zahrát na mimino a já mu vyhověla, na to je dobrý si udělat čas, když máš klid, pak to třeba nebude vyžadovat jako to nošení z obchodu a tak, podle mě si jen prověřoval, že má stejná práva , stejně mu vyhovíte, stejně ho máte rádi jako malýho. Prostě jsem většího občas vzala jako miminko, pohoupala pššš-pššš, případně na něj i zašišlala nebo dala sunar do flašky, když o něj stál. Když si ověřil, že to všechno může mít, přestal o to stát. Nevím teda, jestli se to slučuje s teorií R+R, ale u nás to, myslím, pomohlo.