Souhlasím s tebou, že je vše o ohleduplnosti. jenže nikdo neví, kde je ona hranice, kdy už se nechová ohleduplně.
My se před dvěma lety přestěhovali s tenkrát dvítiměsíční dceruškou do většího bytu. Za pár dní mě zastavila paní, že bydlí pod námi a jestli bych si nemohla pořídit papuče s měkkou podrážkou, že moc dupu, že jí to vadí. Omluvila jsem se, že musím dcerku nosit a že je na mě už dost těžká (vážila jsem 45Kg) a snažila se chodit potišeji. Po čase byl ve schránce lístek - "vaše dítě leze po celém bytě, to je bezohledné, mne to ruší". Zašla jsem za paní, opět se jí omluvila, snažil ajsem se dcerku omezit na pohyb pouze v obýváku, nebo v pokojíčku, kde měla na zemi matraci 2x2metry. Za měsíc další dopis. A tak to šlo delší dobu, vždy to samé - vaše dítě dupe, chodí po bytě, mělo by být v ohrádce, nemáte srdce, jsem stará a nemám klid..... Marně jsem paní vysvětlovala, že své dítě opravdu nenechám samotné v ohrádce v dětském pokoji, že bývá minimálně do půl osmé v posteli a v sedm už je v ní zase, takže rozhodně neruší v noci (plus polední spánek a procházky. Pak na nás začala posílat syna.
A já jsem si v určitou dobu uvědomila, že už nedokážu ovládat strach z toho, že malá zase "dupne". Měla jsem strach jí zvát kamarády, protože pak pravidelně na mě čekal dopis. A řekla jsem si dost - teď už bývá celé dopoledne ve školce, pak spí, pak jdeme ven, tudíž je v našem bytě pohyb zhruba od šesti večer do osmi. A vzhledem k tomu, že si malá doma nesmí házet míčem a skákat smí jenom v pokojíčku (na zmíněné matraci), ať mi vlezou na hrb. Na dopisy nereaguju a pana syna manžel vyhodil. Když nám vyhrožoval sociálkou, řekl mu, že to klidně může zkusit. My tam natošup pošleme udání taky, že by jeho matka potřebovala léčení a dozor a on o ní nepečuje.... Takže nám občas zespodu bouchají smetákem, ale už jsem klidnější. A mimochodem, na námi bydlí rodina se třemi dětmi a na ty prý to paní zkoušela taky...