Sama připojuji svůj názor na zmíněnou problematiku - číst nebo nečíst před vstupem do školy? V první řadě mám dojem, že dětem nelze poručit. Pokud mají snahu a chuť se samy naučit číst, těžko tomu lze bránit. Nedovedu si představit rodiče, který by je k tomu doma cíleně vedl, dokonce snad nutil. Bránit snahám mrňousů však považuji za zbytečné. Ten pocit vyjímečnosti, že umějí něco víc než ostatní, si plně zaslouží. Obě moje děti četly před první třídou. Syn je podzimní, takže ten měl značný náskok a četl zcela plynně. První den v první třídě se zeptala paní učitelka, jestli náhodou někdo neumí přečíst větičku na tabuli. Náš Davídek se přihlásil, přečetl, byl pochválen a ten výraz v jeho tváři bych vám přála zažít. V tu ránu si školu zamiloval. Vydrželo mu to poměrně dlouho, nenadšení vůči škole začíná projevovat až teď, kdy je v sekundě na gymnáziu, ale on má momentálně záporný vztah takřka ke všemu a mimo to projevuje osobitý názor na okolní dění, ovšem to už je problematika do zcela jiné rubriky. Dcerka četla před začátkem školy o něco "hůře", je totiž květňátko, takže měla proti bráchovi trochu handicap. Přesto se našli lidé, co nás přesvědčovali, ať jí dáme odklad. Byla hodně mrňavá, droboučká, zřejmě moc na školačku nepasovala. Rezolutně jsme to odmítli. Sice byla jedna z nejmladších ve třídě, ale odklad chápu pouze u dětí se zjevnou nezralostí nebo neschopností soustředit se (nechť posoudí psycholog), u ostatních mi připadá zbytečný. A ještě k tomu čtení: hodně záleží na učitelce. Jedna uvítá čtoucí dítě k oživení výuky a jako motivaci pro ostatní děti. Jiná si na něj zasedne, co že jí to rodiče fušují do řemesla. My měli v obou případech štěstí na ten první typ. Držím palce všem "čtoucím" prvňáčkům, aby to tak bylo i u nich.