Kdysi mi pomohla jedna paní.Tehdy (je to už víc jak 10 let)jsem cestovala s ročním chlapečkem ze Švýcarska.Bylo to autobusem a cesta trvala 12 hodin.Mně bylo 19 a to jsem byla jen teta toho malého broučka. Musím říct, že malý Darrylek byl zlatý (proti mým dnešním dětem!!), párkrát zaplakal, to když autobus udělal další zastávku a rozsvítil v noci všechna světla, takže ho vzbudil.Já byla trochu nervozní, ale jedna paní, která cestovala již se staršími dětmi, mi dodala síly, když řekla jednu moc hezkou větu. "Vždyť jsou to děti a ne nějaké stroje. Nejsou na klíček, jen ho nechte. Však oni to ti ostatní přežijí."

Od té doby, ač jsem na své děti poměrně přísná, v těchto situacích zachovávám chladnější hlavu. Rozhodně se klidně za své děti postavím. Útoky takových nerudných lidí odrážím.Je však pravda, že jsou určité hranice a moje benevolence není nekonečná.Jsem vcelku soudná a vím, co je ještě dětské hraní a co je nevychovanost....P.