Hroudo, to máš těžké. Mně se prostředí, které je tolerantní k potratům z důvodů VVV slučitelnými se životem, taky moc nepozdává. Nelíbí se mi, že je společnost naladěná k tomu odkládat nedokonalé kusy stranou.
Nicméně, beru to tak, že pokud já požaduju, aby mi nikdo nemluvil do toho, co chci dělat se svými dětmi (porodit je s vidinou zlých risik doma, nepřehánět to s očkováním atd.), musím stejnou svobodu dopřát i druhým. Pokud chci mít v rukou rozhodování to tom, jak se moje děti narodí a jak budou žít, musím to umět dopřát i jiným, byť se mi nad mnohými etickými otázkami kroutí prsty u nohou.

Můžu jenom doufat, že se společenské klima posune směrem, kdy se matky před rozhodnutím o tom, zda postižené dítě donosit, či nikoliv, potkají s porozuměním a ne se zastrašováním, kdy bude k dispozici nějaká sociální síť a pomoc rodičovských skupin, a hlavně kdy taková matka (nebo spíše rodiče, protože je to záležitost obou) dostane nezkreslené informace o tom, co život s postiženým dítetem obnáší.
Taky bych si přála, aby ženy, co potrat podstoupí, měly hned v nemocnici automaticky po boku psychologa, protože vykonat zákrok a poslat uzdravené tělo (a bolavou mysl) domů, je hanebnost.

Nu, jsem idealista a jednou na to dojedu, já vím

Co se týče tvých ostatních vstupů. Musím se přiznat, že s jejich obsahem nemůžu než souhlasit. Podání bylo drsné, ale chápu (aspoň doufám), co jsi chtěla sdělit ...

Láčenky je mi velmi líto hlavně z toho důvodu, že ji odeslali domů nadopovanou sedativy, ale naproto psychicky v prdeli. Poraď si, jak chceš. To je hnus.
Nicméně, k tomu, abych ji nazvala hrdinkou, mi asi vážně schází empatie.