Hroudo, taky tě ráda čtu. Je mi blízký tvůj smysl pro humor a působíš vesměs jako inteligentní bytost
Tvůj názor chápu, ale zřejmě si si ho, v tomto případě, měla nechat pro sebe a diskutovat o něm někde jinde a jindy.

Já se raději nevyjadřovala, jen jsem příspěvky tiše četla. Měla jsem strach napsat cokoli jiného, než projev upřímné soustrasti. Z toho popisu mezi řádky opravdu koukal ukrytý žal.

Taky jsem si, jako ty, všimla, že ona maminka píše dost odosobněně až chladnokrevně. Vůbec to ale nemuselo znamenat, že onu situaci dostatečně neprožívá a že si neuvědomuje co udělala. Byla asi týden pod antidepresivy, tak je jasné, že vše viděla jakoby z "dálky". Pokud je člověk v psychickém šoku či depresi, pomůže mu, když vše reálně a věcně pojmenuje. Byla to pro onu maminku určitá forma terapie.

Myslím, že to nakonec pochopíš a možná se dotyčné mamince i jednou (alespoň v duchu)omluvíš. Teď jsi plná emocí a vidíš před sebou to bezbranné (cukající se)miminko. Asi tě také rozčiluje "zlomit hůl" nad možností šťastného života někoho, kdo je postižený, nebo nemocný.
No..nikdy bych nechtěla být v kůži oné maminky.