Tulko, jednak - byla v šoku a pod vlivem sedativ. Druhak, to, co se ti honí hlavou před rozhodnutím, opravdu není ani hezké, ani humánní a je nutno se držet hodně zpátky, když ti někdo se ZDRAVÝM dítětem v břiše začne žvatlat nějaké dětinské roztomilosti - třeba.
V tu chvíli jsi matka a někdo ti dal du ruky možnost volby. Zrůdné volby, ale jakmile ji máš, máš veškerou zodpovědnost za ten život a za všechno, co ten život bude provázet. Nemůžeš to odmítnout a nemůžeš utéct.
Nu, pokud víš, že dítě nebude žít, je to snadné. Pokud víš, že bude žít, patrně se budeš snažit vcítit do toho budoucího života. To se ti asi podaří jen díky tomu, jak máš sama nastavené hodnoty. Podle toho se budeš rozhodovat. Můžu tady uznat, že ty hodnoty mám poněkud přenastavené, ovšem s respektem k ostatním. O to by to pro mě bylo horší a tím spíš netuším, jak bych se rozhodovala.
Přitom třeba DS a různé jiné "odlišnosti" mi naprosto nedělají problém a ani jakýkoliv potřebný způsob péče o takto odlišné lidi mě nezatěžuje. Já si uvědomím při zajímavém rozhovoru, že mě bolí kolena, pak mi dojde, že dřepím a teprve nakonec mi docvakne, že dřepím u invalidního vozíku.
Jsem si jistá, že takovou péči bych zvládla bez potíží, psychicky mě osobně to nijak nedeptá, ale tím spíš bych se ptala - jak to cítí, nebo bude cítit on? Opravdu by chtěl žít za každou cenu? Třeba za cenu, za kterou bych já žít nechtěla?
Odpověď neznám. Proto nemůžu soudit. Nikoho.