Přidat odpověď
Chápu popisované nepříjemnosti pro matku. Jenže v případě potratu se prolínají dvě svobody. Jedna je právo dítěte na život a druhá je právo matky rozhodovat, jestli donosí svoje děti. Pro mě osobně je právo na život priorita, život dítěte není jen věc rodičů a právo na život stojí výš než jakékoliv jiné právo. Zabít někoho jen proto, že se jeho existence dotýká mých svobod, beru jako nepřípustné.
Ponížení matky při schvalovací proceduře je sice nepříjemná věc pro mě nic oproti tomu, že potratem navždy zanikne nějaké JÁ. Potraty beru na roveň tomu, že bych našla na silnici u lesa zraněného člověka, věděla, že bez mé pomoci zemře, ale já bych mu nepomohla, protože zrovna dnes si chci užít příjemnou procházku lesem a nechci se umazat. Takže vejdu do lesa, užívím si jeho vůně, zatímco chlapík za mnou umírá. Potom budu tvrdit, že to bylo v pořádku, protože mám ze zákona právo na volný průchod krajinou a nikdo mě nemůže omezovat, kdy ten průchod chci uskutečnit. Jenže bezprostřední povinnost pomoci zraněnému stojí výš než nějaké absudrní právo na průchod, přestože obojí je v zákonech.
U potratů vidím jediný rozdíl v tom, že dítě není zraněný člověk, který na mě volá v lese, ale jedinec zavřený někde, odkud nemůže křičet o pomoc.
Předchozí