Nemám čas se probírat veškerejma příspěvkama.Hroudo já sama postižená jsme a ještě k tomu mám postižené dítě.Nedokážu ti popsat jaký je to život.Ono se to totiž moc nedá.Nevím, já nikdy nezažila co to je být zdravá,takže mi chybí srovnání.Někdy je to život obyčejný,asi stejný jako má každý jiný.Někdy je to na mašli,když tě všechno bolí,štvou tě stupidní poznámky lidí,arogance úřadů.Ale prostě se snažíš žít co to jde.Jestli jsem někdy rodičům vyčítala,že jsem? Ano vyčítala v pubertě,kdy jsem měla za sebou ty nejtěžší operace,co mě potkali a ležela jsem tady rok na posteli.To jsem po nich řvala,že kdyby mě zabili bylo by líp.Docela se divím,že to ustáli.Protože jsme musela být strašně nesnesitelná.Ted už o něčem takovým nepřemýšlím.Prostě jsem,mám dvě děti,už kuli ním hodně překousnu.Mám obrovské štěstí,že mám super manžela,který jen matně tušil do čeho jde,a přesto zvládá.
A z pohledu matky postiženého dítěte,tak to už je horší.Mám především strašněj strach,strach o život malého.Strach z toho jestli ho zvládnu vychovat tak aby své postižení dokázal zvládnout a našel si své místo na slunci.Aby nesklouzl třeba k drogám,k alkoholu,prostě k něčemu,v čem si bude léčit svůj žal.
Víc toho k tomuhle asi nenapíšu,nedokážu to dost přesně vyjádřit,aby to bylo smysluplné.