Hroudo, na první pohled ses elegantně vyhnula tomu, co jsi uhrála do autu založením nového tématu. Na druhý pohled.......nu, že bych zcela výjimečně použila onoho ošklivého?
Zredukovala jsi mou otázku na vliv úplnosti genitálií na existenci, nebo neexistenci jedince.
Stejně ti odpovím, ačkoliv sama ti za námahu a úvahu nestojím (v předchozím tématu). Kdybych znovu měla prožít stejnou situaci, už vím, že pro mě, jako matku je lepší dítě porodit a poté vyčkat, až zemře, rozloučení a nepopření faktu by mi umožnilo se mnohem rychleji a snáze vypořádat se se situací.
Na druhé straně tu vyvstává otázka - prožitek, žití, či nežití, utrpení, či neutrpení dítěte, jeho identifikace se společností, s vlastním tělem......atd.
Pro mě naprosto není problém postarat se o postiženého jedince, vcítit se, žít s ním v blízkosti, mám totiž velice ohraničené společenské vnímání jedince, takže tyhle věci téměř nevnímám, není to naučené, je mi to dáno. Ani své postižené dítě bych nevnímala jako chybu, ale jako jedince, který je prostě "nějaký", tak, jako každý je "nějaký".
Ta druhá otázka by stále byla, jak to bude vnímat a cítit tento jedinec. Mohla bych vyhovět zastáncům donošení a porodu jakéhokoliv dítěte, výchovou tohoto dítěte. Na druhou stranu by ze mně nikdo nesňal zodpovědnost za všechno, co je nucen prožívat, nemohla bych utéct k tomu, že to tak chtěl osud, nebo Bůh. Opravdu to chtěl, když mi zároveň dal i tu druhou možnost?
Ublížuju, nebo naopak? Na rovinu říkám, že nevím, neumím na to odpovědět a vždycky bych to zvažovala znovu, právě s ohledem na kvalitu toho života.