Mono, dobře, máme dvě roviny. Vadu víme (nebudem tady donekonečna probírat, že nikdy nevíme, mluvíme o vadě zřetelné a prokázané) a na základě toho, co víme, dále začneme předpokládat.
Předpokládat můžeme jen a jen v osobní rovině. Ty předpokládáš, že budeš šťastná, spokojená, nebo přinejmenším vyrovnaná za všech nepříznivých okolností.
Já předpokládám, že pokud přijdu o něco, co pro mě má velkou hodnotu, patrně si hodím mašli, protože nejsem silná osobnost, nesnáším příkoří, nesnáším, když na mně někdo cizí sahá (včetně lékařů), hrůzou omdlívám týden předem, když mám jít na odběr krve.
Jaksi automaticky, možná špatně, totéž předpokládám u druhých. Ty automaticky (možná taky špatně), předpokládáš u druhých, že to ponesou stejně statečně jako ty.
Já za to ponesu kritiku od lidí tvého smýšlení, pokud rozhodnu o zabití, možná budu pochválena většinovým míněním, že jednám správně a.......bude mi to jedno.
Ty se dočkáš chvály, čistého svědomí, možná i osobního uspokojení, jak jsi silná a statečná a budeš čelit bodavým vosám ze strany pragmatické veřejnosti, což předpokládám, vezmeš statečně, jako součást svého boje.
Nikdy se neshodneme, protože každá z nás má důvody, vycházející patrně ze samé podstaty vlastního nitra, aby taky sakra ne, když jde o život a smrt.