to je hrozné, co dokáže stres...přiznám, tento školní rok se to na mě celkem dost nahrnulo (smrt dědečka, krátce na to otce, stresy v práci, škole, doma a navíc permanentní strach o dítě, které jde z nemoci do nemoci, až se přiško na mononukleozu) v této době je to už vše lepší, klidnější, školu jsem zvládla, práci vysněnou našla, dítě se uzdravuje, ale byly chvíle, kdy jsem jen a jen brečela a říkala si, že bude líp, když ... nebudu.
Chápu, i když se nemohu zcela vcítit do tvé situace, ale chápu jak ti je, trápí tě to, chceš to zvládnout, což je strašně těžké a ještě abys nevypadala před okolím jak hypochond, tak to ti asi sil moc nedává. Co na to manžel, máš děti? možná jsem to přehlídla.