vis, ty si asi budes rikat, ale ja si myslim, ze pri placi nebo vzteku se odvadet pozornost nema ani se nema utesovat. na dite mluvit vubec nebo minimalne.
uz jsem to tu jednou resila. necham malou brecet / kricet tak dlouho a tak hlasite, jak potrebuje. zakazana je agrese (=tlouct lidi, zvirata a rozbijeni nebo hazeni vecmi. slovni nadavky.)
neutesuju, dokud o to sama nestoji, nejdriv potvrdim, ze jsem slysela jeji prani (ano, ty nechces jit do postele) a reseni ve fantazii nabizim az kdyz se prvotni vztek zklidni.
u place, at uz si za bolistku sama muze nebo ne (to mi pripada fakt nepodstatne ve chvili, kdy ji neco boli) ji nabidnu pomoc (napr pochovat), ale cekam, az sama prijde a slovni empatickou reakci pouziju az kdyz skoro nebreci.

jsem rada, se moje dite smeje, kdyz je vesele a krici, kdyz se zlobi a jsem rada, kdyz breci (!), kdyz ho neco boli (i na dusi). jsem presvedcena, ze kazdy potlaceny usmev, zakazany krik a neprolite slzy se podepisou na dusi a nici ji.
vseobecne je smich prijatelnejsi nez plac nebo krik, takze lidi pouzivaji to prisernou strategii s odvadenim pozornosti, na kterou jsem cim dal vi alergicka. ale proc se by proboha dite melo smat, kdyz mu neni do smichu? co je na placi tak spatneho, ze se ho vetsina lidi snazi zastavit ...?