No, já to měla takhle:

školka: Do školky jsme s bráchou nechodili. Máma s námi byla doma. Bohužel se to podepsalo na tom, co se pak dělo ve škole.

škola: Byli jsme jedničkáři, jasně nejlepší ve třídě. Přesto jsem měla od 1. třídy pocit, že já jsem ta hloupější. Okolí mi to naznačovalo a já podlehla tomu dojmu. No prcek, no. Máma nás nutila sedět spolu v lavici, ale já byla často v podezření, že od bráchy opisuju. Už v první třídě si mě učitelka posadila mimo ostatní děti a pak mi zvlášť kontrolovala, jestli to mám dobře. Já věděla, že nevěří, že počítám a píšu sama. To mě fakt otravovalo. Jednou jsme si dělali testy IQ, on měl 148 a já jen 135. Zase ta blbější ()
Nejezdili jsme na školy v přírodě, lišili jsme se, ostatní nás nesnášeli (myslim, že hlavně bráchu a já to tak nějak odnesla s nim, přišlo mi to nespravedlivý), došlo až na šikanu. V páté třídě se změnil kolektiv (přechod na druhý stupeň). V šesté třídě odchod na gympl. Tam se mi zhoršil (narozdíl od bráchy) prospěch, to byl doma děsnej řev. Ale dotáhla jsem to k maturitě. Aspoň už jsme nemuseli sedět spolu. V tercii jsem se chtěla trhnout a jít na jazykovku (už tak jsem se na gymplu učila AJ, NJ, ŠJ), ale nebylo mi rodiči povoleno (dvojčata musí být spolu), tak jsem se trápila s fyzikou a chemií. Ale maturita dobrá, tři dvojky. Až na vejšce jsem se trochu zmátořila a začala si věřit. Troufám si tvrdit, že jsem vejškou prošla naprosto hladce.
Moji rodiče nechtěli jít na promoci (nebyli ani na maturitním plese, trapas, byli jsme tam sami jen se starším bráchou). Nakonec jsem mámu ukecala, ne že bych stála zrovna o její přítomnost, ale lepší než tam být sama. Nakonec se jí to líbilo. Ještě jsem ji předem musela upozornit, že by se hodila kytka, všechny kamarádky měly kytku na focení. Když promoval brácha ve Finsku, zavolal...a hned se kupovaly letenky (ovšem já a můj přítel museli s ní, sama se letadlem bála, no co, udělali jsme si dovču, ale stejně mě ten "nepoměr nadšení" otrávil.)
Teď už žiju mimo, brácha ve Finsku zůstal (po skypu se ted bavíme víc jak kdy dříve), tak celý ten dvojčatový tyjátr tak nějak odezněl.

Moje sestřenice jsou dvojčata jednovaječná. Mám pocit, že je všichni vnímají jako jednu osobu. Já sama si o nich nemyslím nic moc dobrýho (jsou trochu jinde než já v mnoha oblastech), ale uznávám, že svoje průsery si vždycky tak nějak nespravedlivě "vyžerou" obě. Jedna něco zvoře a řekne se: no jo, jsou to čůzy.

Rodiče i příbuzní by se měli k dvojčatům chovat jako ke dvou samostatným bytostem a nenutit je být spolu za každou cenu.