silenko, to by někdo musel určit hranice, od které je vývojová vada "k žití" a od které "k nežití" a to jak z hlediska psychického, tak fyzického. Zatím to prostě udělá matka a určuje ty hranice podle sebe. Nemyslím, že jiný systém by byl lepší.
Jediným spravedlivým řešením by byl úplný zákaz všech potratů a to včetně těch, které jsou provedeny z důvodu ohrožení života matky, protože jak k tomu to nenarozené přijde, že?
Možná by to bylo spravedlivé, ale bylo by to i správné?
Potrat je strašný, ale je méně strašný pohled na dítě, trpící bolestí, napojené na přístrojích a čekající na smrt? Dny, týdny, možná léta?
Jsou i jiné vady........lae jaká je skutečná kvalita takového života, navíc v rodině, kde oba rodiče takové dítě odmítají? V ústavu? Nebo v pěstounské péči? Kolik takovýc dětí by se narodilo a pro kolik by se jich vhodná rodina našla?
To, co ti na první pohled připadá nesmírně kruté, vyvolává spoustu otázek a na spoustu z nich neexistuje správná odpověď.