Danielo, omlouvám se, jestli jsem se tě tou zmínkou dotkla, ale tenkrát mne to tak nadzvedlo, že si to pamatuji dodnes. Jak může někdo soudit někoho, v jehož kůži nikdy nebyl?
Bylo by hezké, kdybychom se mohli všichni starat o své nemohoucí bližní. Mám nemocného tátu, zatím to přes den zvládá mamka, ale děsím se toho, až to zvládat přestane. Co udělám? Nemohu přestat chodit do zaměstnání, na mém příjmu jsou závislé tři děti, splácím stavebko... Nějak by se to vyřešit muselo, domácí ošetřovatelská péče... Ale je tak snadno dostupná, aby se to zvládlo a my nemuseli dávat tátu do ústavu, kde by přežil hádám chvíli?
No nic, to je jen k teorii, že bychom všichni měli...
S postiženým dítětem v rodině zkušenost nemám, vlastně manželově tetě se narodil postižený syn, byl hned umístěn do ústavu, v rodině se o tom nemluví, ani nevím, zda ještě žije. Ale už párkrát jsem tu psala o případu kamarádčiné známé, kterou opustil manžel a sama se pokusila o sebevraždu, dodneška má psychické problémy. Takže ne vždy to musí být jen pozitivní zkušenost.