Danielo, nezlob se, ale je to nesmysl, co píšeš - omlouvá tě to, že si tu situaci neumíš představit.

Mám čtyři děti, z toho jedno těžce postižené. Z výše jmenovaného jako jediné má nadstandartní péči, jinak lásky a pozornosti mají všichni stejně a stojím si za tím.

Ta péče spočívá ve cvičení atd., to je logické. Ale proto nemusíš mít těžce postižené dítě, to třeba když miminko potřebuje rehabilitovat, taky s ním musíš denně cvičit a máš doma třeba další děti ...

Moje děti na sebe nežárlí, mají se moc rádi a pomáhají si. Nevím, jestli mám štěstí, ale žádné netrpí tím, že mají malou sestřičku na vozíčku. Naopak jí pomáhají jak to jde, dokonce i ten nejmenší roční prďola už jí podává věci, když na ně malá nedosáhne.

Mohla bych psát dokola, ale nemá to cenu. Postižené dítě v rodině není Černý Petr, to je nanejvýš ta nemoc, kterou má, kterou si dobrovolně nevybralo a musí s tím žít celá rodina.

A i když je to někdy hodně těžké, myslím to smiřování se se stavem, tak jako rodinu nás to spíš stmelilo, než naopak a já jsem na sourozence Klárky moc pyšná, jak si vedou ...