Danielo jasně, já píšu co zažívám.

Prostě dopředu si říkat, že to někdo nezvládne ... my lidi zvládneme víc než si myslíme.

A navíc - já třeba u té své patnáctileté holčiny vidím, jak díky Klárčině nemoci zvládá pubertu mnohem snáz, než kdyby řešila jen sebe. Je úžasná a je mnohem dál, než holky jejího věku.

Vidím na pětiletém klukovi, jak mimoděk pomůže, když je třeba, když Klárka někam nedosáhne (má svalovou atrofii), tak buď pomůže s ručičkou, nebo se zeptá a podá.

Jasně, že jim musím něco sem tam vysvětlit, ale vyplatilo se mi říkat pravdu. Na rovinu říct, co a jak je. Děti si to přeberou. Ví kde jsou Klárčiny hranice, co už nezvládne, na druhou stranu moc dobře všichni poznáme, kdy to na nás slečna zkouší - a tam zasáhnu, na výhody kde nemá nárok si nehrajem;)

Jednou tu na Rodině byl článek od maminky, která měla stejně postiženou holčičku, jako je ta naše. A ta řekla strašně moudrou větu: Je hrozné, když máte dítě postižené. Ale ještě horší je, když máte "rozmazlené" postižené dítě ;)

Takže ono to taky chce až na určitá specifika k těmto dětem přistupovat stejně jako k těm zdravým.

No to jsem se rozepsala a asi už kapku mimo mísu ;)