Možná to někoho povede opět k trapnému zevšeobecňování, protože podle článku patříme do skupiny těch s penězi, hospodyní (mám jich hned několik) a bez citů v rodině. Své děti navzdory tomu oba zbožňujeme. Ale také třeba chápou, že zbytečné plýtvání vodou znamená, že nepůjde koupit lízátko. Když nejsou nemocní a není chřipková epidemie (mají nízkou imunitu), chodí se mnou nakupovat a pomáhají mi při vaření i hospodyním při práci. Každý den si vyprávíme, zpíváme, čteme, kreslíme, chodíme ven na procházky a těšíme se z každé chvilky, kdy je s námi tatínek (průměrně dvakrát až třikrát týdně nespí doma). Zvažujeme další dvě děti, když to půjde.

Po prvním porodu jsem se cítila mimořádně unavená a postupně jsem potřebovala pomoc od kohokoliv, kdo může něco v domácnosti udělat (asi i místo manžela, který byl hodně v práci). A tak se objevily v našem životě jednak mnohem více babičky a jednak několik hospodyň, které postupně z úklidu a žehlení 1x týdně začaly pomáhat s úklidem denně a postupně i s péčí o děti. Po 9 měsících jsem otěhotněla a zároveň kojila a pak jsem odrodila druhé dítě a únava enormně vyrostla. Jednak byl nový přírůstek do rodiny absolutní nespavec ve dne i v noci, jednak strašný uřvánek a mamánek (ale asi ze zdravotních důvodů - operace oušek mu na to zásadně pomohla). Další pomoc byla neskutečně nutná a to proto, že se mi celou dobu stupňovala únava. Jak se ukázalo teprve nedávno - byla to únava z velmi vážné nemoci, kvůli které možná ani další děti nebudeme mít.

Určitě jsem do doby zjištění příčiny mé únavy (léčbou zatím únava naštěstí zmizela) byla podrážděnější na děti, odtažitější (chyběla energie) a vděčná za každý aspoň dvouhodinový útěk z domova bez dětí. A zoufalá (pořád se mi honilo hlavou: "Jak to jen zvládají maminky od ještě více malých dětí a bez stálých tatínků a s malým rodinným rozpočtem?"). A stále tlustější - zajídala jsem únavu a nebyla kvůli ní schopná něco podnikat a cvičit tak, jak bych potřebovala. Teď je vše jinak, hospodyně ubírám na počtu i jejich čase s námi, mnohem více něco podnikáme s dětmi, máme lepší náladu a užíváme si, že jsem konečně normálně fungující maminka. I když bůh ví, na jak dlouho... :(

A peníze podle mě nezneužíváme, vážíme si rodiny, vztahů, citů a chceme být dětem hlavně oporou (ne finanční, to si podle nás pak zařídí sami a když ne, stejně by jim pak v jejich životě naše peníze nepomohly). Nechci pro ně speciální zázračné školy, chci, aby si v životě poradily a znaly i svět, ve kterém jsme oba s manželem také vyrostli - bez finančního bohatství. A vydělat ty peníze je opravdu náročné pro celou rodinu, a tak mě trochu trápí, že se často v ČR zaměňuje podnikatel za nějakou zrůdu. Žijeme normální život (nakupuji v kaufu a na hyper, chodíme k normálním doktorům, do normální školky atd.) a je v něm místo pro mnoho dalších hodných lidí z našeho okolí, ale hlavně pro děti, na které si manžel dokáže opravdu udělat vždycky čas, a to i když toho má zrovna ještě více než hodně.

Ještě jedna osobní zkušenost - jako dítě jsem se za komunistů dostala na výběrovou jazykovku od 3. třídy ZŠ a kdo od nás odešel jako trojkař, jinde měl vyznamenání a byl za hvězdu. Hodně dlouho jsem se pak přeučovala na komunikaci s lidmi, kteří řeší věci jednodušeji, přímočařeji, neaktivně, nesamostatně a případně nesprávně častěji než správně. Prostě jsem se s realitou setkala až v práci, při které jsem dálkově dělala VŠ. A byl to tvrdý náraz a dost mě to zaskočilo a na několik let paralyzovalo, abych se pak vrátila do hry o to silnější, zkušenější a vyléčená po několikrát pěkně nabité držtičce :). V té době to bylo trochu jiné, než snobové vs. chudí (za komoušů to ani pořádně nešlo...), ale svým způsobem je to srovnatelná zkušenost. Doteď si myslím, že mi to v životě jestli ne uškodilo, tak určitě nepomohlo. Ale každý má jiné předpoklady se s tím vyrovnat...