V listopadu 89,týden po revoluci, jsem skončila poslední pokus o porod zdravého a hlavně živoucího vlastního dítěte. Bohužel opět neúspěšně, a tak jsme si já a můj muž Klouzek řekli, že jsme za novou svobodu,danou změnou režimu už zaplatili a musíme naši touhu po rodině vyřešit "jinak". Podali jsme žádost o adopci a prošli celým tím martyriem, které v našem případě a s praxí našeho Okresního úřadu trvalo přesně šest let. 27.11.1995 jsme poprvé drželi v náručí našeho syna.Pro nás oba to byl první člověk bez jména kterého jsme kdy potkali. Stal se zosobněním naší vzájemné lásky, a to, že jsme mu sami dali jméno, ten fakt ještě více podpořilo. Nikdy jsme nezapochybovali, ani předtím ani potom, o správnosti našeho jednání.Jsme šťastná rodina, ve které každý její člen má svoje plnoprávné postavení. Chci popřát všem, kteří si nejsou jisti, že by podobnou situaci zvládli, nebo si ji dokonce nedovedou vůbec představit, aby v sobě našli podobnou sílu jako my a taky aby se dokázali zbavit všech pochyb ať už o sobě, nebo těch druhých. Vytrvejte, stojí to za to čekání. Obrňte se trpělivostí s úředními postupy a neochotou některých za papírem vidět člověka jeho osud ! Odměnou Vám bude spousta krásných radostí i starostí.
Příští týden jedeme jako každý rok, do Dětského Centra Veská, pozdravit sestřičky a paní primářku a podívat se na Markovu postýlku. Určitě se to neobejde bez pár slzí a trochy nostalgie, ale ten príma pocit vevnitř, že už nejsme jen my dva, naštěstí zůstane. A to už to je pět let. Držím palce všem svým následovníkům, Vaše Eva