Kudlo, asi že mám syna - telátko, takže mu věřit nemůžu. V pondělí třeba ztratil na plavání hodinky (no dobře po půlhodině nadávání a hledání jsem mu už objednala a zaplatila nové. Ale k babičce mu je nedám, zase by je utopil - a chci aby aspoň zažily 1. září. Ale nedávám mu dražší věci sebou z principu. Asi to má každý jinak. I když příjmově jako rodina patříme spíš k té horní 1/3, tak ale naprosto trvám na tom, aby děti měly pojem co co stojí. Protože pak vidí jakýkoli leták nebo reklamu a řvou "to chci to chci". A když namítám že se uvidí, a že možná k narozeninám nebo tak (a rozumné opravdu koupím, v nedostatku rozhodně nežijí), syn je schopný argumentovat jako "ale mami, 5000 přece není moc peněz, že ne? Na kolo si pozor dávat nebude, když ho zničí tak co, přece rodiče koupí nové atd atd. Je tam nějaká taková neúcta k cizí práci, hlavně teda k manželově. A to blbě snáším. Muž se hádá s různými více či méně inteligenty, někdy neprosadí proti byrokratům svou - a pak se mnohdy zjistí, že to asi bylo fakt lepší. Prostě, jsou to prostředky vykoupené jeho prací, jeho nervy, tím že chodí domů večer. A nějak se mi příčí nechat synka to tak jako házet z okna. Protože i těch 5000 je pro dost lidí DOST peněz.