Ahoj,
upřímně vám závidím, že vám v poporodní depresi někdo pomohl. Mě nepomohl nikdo a trvalo mi rok, než jsem se z toho jakž takž dostala a začala mít pocit, že to malé stvoření je také možné mít rád, aspoň trochu. Moje matka mě označila za blázna (což měla pravdu) a ječela na mě, jaká že jsem to matka a muž se od toho poněkud distancoval. Dodnes mají všichni pocit, že jsem nějaká divná, když jsem se s mateřstvím nevypořádala tak, jak se očekává. To, že mám poporodní depresi jsem zjistila až po přečtení článku tady na Rodině, a to si myslím, že jsem byla celkem informovaná matka. Moje dětská lékařka to asi věděla, jak jsem usoudila z některých jejích poznámek, ale neřekla, ani neudělala nic. Že je malá extrémně uřvaná, to věděli všichni (ty na ní pořád něco vidíš). Deprese není chřipka, abyste se ráno probudily a řekly si- jo, mám teplotu a bolí mě všechny klouby, tak šupito k doktoru. Kromě toho, pokud bydlíte na vesnici, zapadlí sněhem tak, že kočárkem nevyjedete, venku minus dvacet, auto nemáte, kojíte každých 90 min., tak to se moc špatně hledá pomoc, to se jen modlíte za sebe a za dítě.
Kdo nezažil, nepochopí
Mirka