Ahoj, bylo mi hezky při čtení tohoto článku. Můj manžel je totiž původem Slovák. Sice jsme se poznali, když už byl v Čechách déle a já vlastně dlouhou dobu netušila, že by nebyl Čech. Vlastně až do naší svatby, tam ta národnost - slovenská - prostě vyplynula na povrch :-)). Ale vůbec mě to nevadilo a nevadí, takže vesele dál pokračujeme v "československém" manželství. Ale musím se smát - sny se mému muži zdají ve slovenštině a pokud je ve stresu a schyluje se občas k "italské" hádce, tak mu ta slovenská slova "naskakují" jaksi rychleji.
Ale v naší rodině je ta vícejazykost jaksi normální. Moje sestra emigrovala před rokem 1989 do Francie, tam si vzala sice Francouze, ale po mamince Španěla. Její švagrová má za manžela Němce. Sestra má 3 děti, všichni umí dokonale nejen francouzsky, ale také česky a španělsky, německy a anglicky - to aby se s těma příbuznýma vůbec domluvili. Sestřin syn nyní studuje v Americe a jaksi se tam více "přátelí" s jednou Japonkou (takže asi přibude i japonština .-))). Loni, když jsme se zase jednou na Vánoce sešli u sestry v Paříži (celé velmi početné příbuzenstvo), byl to takový malý Babylon. Naše děti konečně pochopili, proč je tlačíme do těch "úplně blbých jazyků" jako jsou angličtina, němčina a francouzština a po těch Vánocích už není problém - světe div se, všichni 3 kluci se dokonce učí i slovíčka! Jen někteří naši známí nás pokládají za náročné rodiče - jsme "houby" nároční, jen je to naše životní nutnost.
No, mějte se všichni fajn, vždyť přece vůbec není důležité, kdo jakým jazykem mluví, ale důležité je, aby se dokázal rozumně domluvit ...