Díky moc za opravdový, ničím nezakrytý článek.Nejvíc mě oslovila věta,že maminy mateřskou přežívají místo,aby si ji užívaly.Já sama jsem ten případ a ikdyž jsme strávila 3roky doma s bandou stejně postižených kamarádek, nevím jestli najdu odvahu zažít tohle všechno znova.Ty pocity, že musím 2xdenně utírat prach, luxovat, neustále prát, žehlit a přemýšlet na kterou stranu sídliště dnes půjdu byly neskutečně ubíjející a teď už vím, že to byla jediná možná forma seberealizace, kterou maminy často zažívají.Souhlasím s autorkou, že by bylo vhodné pracovat alespoň na částečný úvazek, aby se žena realizovala i jinde, ale není to možné,pokud není kam dát dítě.A tak když nejsou babičky ani školka nezbývá nic jiného než to fakt přežít a nezblbnout mezi těma čtyřma stěnama.Byla jsem už nervní a hystericky jsem křičela na malýho jenom proto,že toho prostě bylo moc a furt dokolečka.Teď jsem druhý měsíc zpátky v práci a ikdyž jsem unavená a umluvená a uchozená, vracím se domů uspokojená a těším se na to, jak si pohraju s Marťasem a to, že se na nábytku válí vrstva prachu mě absolutně netankuje.Jsem zpátky mezi lidma, denně zapínám mozek na plný obrátky, protože doba strašně pokročila a všechno je jinak než dřív a musím se pořád učit a strašně mě to baví.Takže bych chtěla všem maminám co mají doma depku a myslí si, že to nezvládnou, vzkázat, že zvládnout se to dá,že přijde den,kdy povedou řvoucí dítě do školky, zavřou za ním dveře a půjdou do té své práce,školy atd...a vklidu si nakoupí, vyřídí věci na úřadu u doktora a pak se v klidu a rády vrátí do ticha svých čtyř stěn...:-)