Nejde o hesla na plakátech a vztahování si je na sebe, ale právě o ty donekonečna se opakující se věty nadšeně kojících matek ("vím, že pro své dítě dělám to nejlepší", "co bych pro něj neudělala", "budu kojit do nejdéle to půjde, je to nejsilnější pouto mezi matkou a dítětem", "nechápu, jak jiné matky upírají kojení svému robátku a z nepochopitelných důvodů kojení vzdávají při prvním marném neúspěchu...", atd., atd. pořád dokola!). Nebo hlavně asi v těch diskuzích se vytratil "model" matky, která kojí, ale nikde to zbytečně neventiluje a nedělá z toho bůhvíco.
Přijde mi, že se s tím pořád prezentují a skoro až zviditelňují ty, co "kojí, co nejdéle to půjde", "kojí všude, kde to jde, a BĚDA, jak by někomu vadila její obnažená prsa, VŽDYŤ je to TAK přirozené a dělá to nejlepší pro své dítě", a tisíce stále se opakujících vět.
Už se tomu s kamarádkou smějeme, a když vrazila dítěti v roce rohlík do ruky, tak jsme si už ironicky říkaly, proč "se tak fláká s tím kojením, dítěti taky nepřilepší, když mu může dát to nejlepší"
Já jsem odstříkávala tři měsíce a dál to prostě nešlo a dítě bylo taky na MM. Ale rozhodně jsem s tím žádný újmy neměla, netrpěla jsem tím, že "nemůžu dát svému dítěti to nejlepší". Ani jsem se nijak neospravedlňovala, když se právě každý zarážel nad tím, že TY UŽ NEKOJÍŠ, jo???? A nekonečný údiv... Což docela vnímám u dost článků a reakcí, že hodně maminek píše "už bohužel nekojíme, bohužel jsem neměla mlíko" jako by se předem omlouvaly, aby se na ně nevrhla vlna reakcí.
Prostě, ať si dělá každý co chce, ale vnímám ty pohledy, tóny, údivy - ať už někdo kojí krátce nebo zase dlouho.