Tak tohle si pamatuju ze svého dětství. Když mi bylo dvanáct, přestěhovali jsme se, a paní bydlící pod námi nám začala oslazovat život neustálými stížnostmi na hluk. Se sestrou jsme byly zakřiknuté knihomolky co furt jen leží na gauči a čtou, měli jsme nanejvýš rádio, ale paní neustále psala stížnosti na hluk. Žádala nás, abychom si pořídili do předsíně koberce, a chodila si stěžovat, že někdo po příchodu domů udělal dva kroky než se přezul. Každé posunutí židle nebo pád (nechtěný) předmětu na zem byl následován okamžitými třemi údery do zdi - říkali jsme si, že snad chodí se smetákem v ruce. Bylo to peklo, po čase se to vyhrotilo tak, že máma, která se nechtěla hádat a stále poslouchat ty stížnost, na nás při jakémkoli náznaku hluku začala křičet, a doma jsme byli pořád jak svázaní v hrůze, že něčím bouchneme a ta baba odzdola zas přiletí. Takže jsme to odnášeli celá rodina, všichni vynervovaní, i když bylo jasné, že ta paní je magor, občas jsme dostávali do schránky anonymní lístky s nápisy Namažte skříním panty, vržou vám, stěžovala si že se do školy učíme nahlas a podobně. Psala stížnosti na všechny strany, samozřejmě naprosto bez výsledku, od nás totiž žádný hluk kromě běžného provozu nešel (no, občas jsme se ségrou popraly:-). Dodnes mám mámě za zlé, že nás nechala nervovat, a nebouchla jí před nosem dveřma. Jenže máma na nás byla sama a tak se asi cítila víc zranitelná, sousedka se zaštíťovala svým chlapem. Pak když jsem měla syna a ještě nějaký čas bydlela u mamky, tak mi psala dopisy že "s jedním dítětem! si snad můžu práci v domácnosti zorganizovat tak, abych NERUŠILA sousedy, že oni mají PRÁVO NA KLID, že si NEPŘEJE, aby automatka prala večer ani odpoledne kdy ona je už doma z práce a tak.(sama byla bezdětná).Dovolovala si na mě, protože mě dřív znala jako dítě, a navíc stále dokazovala, že oni svým sousedům pod nimi hluk nedělají, a z toho čerpala morální právo nás terorizovat. Jednou mi dokonce telefonem probudila tři děti, byla u nás na pár dní návštěva se dvěma plínkoši a já si naprosto výjimečně dovolila pustit pračku tak, že doprala kolem osmé večer (bylo to v době látkových plen).Byla z toho hrozná scéna a hádka, to už jsem se nedala. Později jsem se se synem odstěhovala, ale mamka tam bydlí dál, a k babičce jsme já i sestra s dětmi často jezdili...a když se tam pak ve dvoupokojáku sešlo všech pět rozdivočelých vnoučat, a pobylo pěkných pár dní, tak jsem tu paní dole až docela i litovala. Na její stížnosti jsme přestali reagovat, a tak si stěžuje už jen velmi sporadicky, a to uznávám že obvykle už je proč. Prostě se jí to vrátilo i s úroky, a jsem si jistá, že kdyby máma byla v době našeho dětství víc rázná a odkázala tu sousedku do patřičných mezí, byl klid už dávno.
Jinak naše už dospívající děti jsou dost hlučné, milují hlasitou hudbu, perou se občas jako koně, kvůli čemuž se s nimi stále dohaduju, ale sousedi si nikdy nestěžovali, pamatuju jen dva případy, kdy se kvůli zvuku ozvali, a to poprvé když jsme dávali nábytek na míru a oni příšli poprosit o pauzu ve vrtání na spánek osmnáctiměsíční dcerky po obědě (rádi jsme vyhověli) a jednou se syn přiznal že na něj přišel soused, když delší dobu v bytě nacvičoval driblink. Je to opravdu o slušnosti, já se snažím být ohleduplná a nedělat hluk, ale lítat nad zemí kvůli tomu nebudu, a pokud někdo touží po absolutním tichu, nemůže prostě bydlet v paneláku. Už bych se nikdy nenechala tak terorizovat jako to bylo v popsaném případě, a všem doporučuju, aby pokud mají čisté svědomí, že to co se v bytě děje je v rámci normálu, aby se sousedy nenechali vytočit a manipulovat.