Ahoj,

taky se hlásím na ten břeh samostatného hraní. Chodili jsme na prolejzačky už v zimě a kluka sem nechala, aby se realizoval. Jak se k nám z jara začaly pťidávat další maminky s dětmi, tak jsem najednou začínala mít pocit, že néco dělám blbě, když sedím na lavičce a čtu si noviny, zatím co si dítko běhá. Jasně že si spolu pohrajeme, když je tam sám,ale pak si věnuju pul hodinku, abych vyřídila smskovou korespondenci se vzálenou rodinou a nebo nějaké telefonáty. A pŕesně jiné maminky za ním běhaly a stále mi opakovaly jaký je poděs. A tak jsem se jednou postavila pod takovou prolejzačku, co se chytís za tyč a houpeš se a jak jsem malého teda jistila, tak se mu zdálo strašně legrační, že vždy když ho chytím, se pustí a jakoby spadne. No, jenže v mé nestřežené chvíli se pustil a spadnul na záda a dal si do hlavy. Od té doby to nedělám páč pak moje dítě prostě ztratí zábrany a chová se daleko nebezpečněji, než když má možnost a prostor osahat si věci sám. Ale přiznávám, že se taky cejtím blbě, když si třeba nabije a já si čtu i když po očku ho vždy sleduju, pak na mě některé maminky koukají jako na nějakou duru.T o je mi nepříjemné. Ale na druhou stranu vidím, že je velmi zdatný a zvládne klouzačky všeho typu, vydrápe se po jakýchkoliv žebťinách a to mě mnohdy škokují školkové děti, když je maminky při klouzání drží za ruce aby nespadly.