Koncept kontinua je dobrá kniha, ale ten ideální stav nemůžeš dosadit na naší společnost, byť nekteré myšlenky jsou docela inpisrativní. Nic se ale nedá brát doslova, protože nejsme v pralese a o dvouleťáky se nám nestará hejno starších děti ze stejného kmene, které se navzájem dobře znají.
Na hřišti je potřeba najít rozumný kompromis, sama ho hledám každý den znovu.

Znáte někdo knížku Hany Doskočilové Pohádky pro děti, pro mámy a pro táty?

Mrkněte

Jak se vychovávají malí medvědi.

Bylo léto jako malované, sluníčko snad ani nechodilo spát a všude bylo plno medvíďat. Nedělaly se s nimi žádné velké cavyky. Tak tomu bývalo, co svět světem stojí, co teče voda z kopce a kamínky se kutálejí….
Až jednou se kterási medvědí máma pochlubila mezi sousedy: „Můj medvídek Dalamánek, ten panečku poslouchá. Řeknu mu: Nechoď k rybníku, straší tam ropucha! A on se na hrázi víckrát neukáže. Aspoň se mi neutopí!“
Medvědi se podívali jeden na druhého. Copak jsou ti jejich malí horší nežli Dalamánek? Pospíšili si domů a hoden šeptali medvíďatům do ucha: „Nechoďte k rybníku, straší tam ropucha!“ A které medvídě neposlechlo, dostalo pohlavek. Brzy se na hrázi u vody neukázal ani jeden malý medvídek.
Že ani jeden? Jeden přece. Zrzavý kluk medvídek Puk byl u rybníka jako doma. Jeho medvědí táta ho neměl čas celé dny pohlavkovat, pásl v lese včely a zatím by mu uletěly. Tak radši naučil kluka Puka pořádně plavat.
Mezi ostatními medvědy se ale od té doby nesměl objevit.
Ti by mu ale dali! Pořád si jen povídali, jak ta svoje medvíďata dobře vychovali. Nechal se slyšet i medvěd z dlouhé smrčiny: „S lezením po stromech je u nás ámen. Namluvil jsem těm nezbedům, že na ně nahoře číhá pavouk. A že je chytí do sítě a slupne k obědu! Už se mi nahoru žádný ani nepodívá.“
„To je toho,“ povídá nejmladší maminka medvědice. „Já mám holku Barborku, smí si hrát jen na dvorku. Nesmí běhat, aby se neuhřála, nesmí venku mluvit, aby jí nenafoukalo do pusy, nesmí skákat, aby si nezlovila nohu. A Barborka mě chválabohu poslechne.“
„No né,“ uznale zabručeli medvědi. Pospíšili domů a hned svým medvědím dětem začali kázat: „Nelezte na stromy, neběhejte, nemluvte venku, neskákejte. Ani na krok ze dvorka! Jako holka Barborka.“ Co nespravilo kázáni, spravil pohlavek. Takže po čase žádná malá medvědiska ani žádný medvídek, nejenže neplavali, ale taky nelezli po stromech a neskákali, báli se proběhnout, báli se otevřít pusu.

Až na kluka Puka, to se ví. Táta svého zrzounka naučil šplhat ve větvích tak šikovně, aby nespadl, a ještě běhat, skákat, zpívat písničky a spoustu jiných věci. Bylo to nakonec snazší a mnohem kratší nežli medvídka celé dny pohlavkovat. Zrzavý kluk medvídek Puk uměl zkrátka kdeco….
Jenže si neměl s kým hrát.
A tak sotva jeho táta odešel pást včely, Puk si vzal medvíďata na paškál a naučil je doma všemu, co dovedl sám. Naštěstí. Jinak by snad doteďka seděla na dvorku jako krtčí hromádky a z žádného z nich by nevyrostl medvěd jaksepatří.
Museli to uznat i všichni medvědí tátové a mámy, když se konečně vrátili z rokování, a zrzavého medvídka ani moc nehubovali. Jenom Pukův vlastní táta dal klukovi pár pohlavků, Ale malých, aby se neřeklo…
A od té doby to zas chodí, jak to chodilo, co svět světem stojí, co teče voda z kopce a kamínky se kutálejí:
S medvíďaty se nedělají žádné velké cavyky.