Máme psy taknějak pořád, takže jsme je měli i když byly holky batolata. Dokonce nám zemřela pesice asi měsíc po narození mladší dcery, takže k miminu přibylo i štěně ( nedokážu si představit život bez psa). Ono to s jistými úskalími dohromady jde. Ale chováme labradory, to je velmi nerozbitná rasa co se týče dětského obtěžování. A je to vždy můj pes. Péče je na mně a za autoritu uznává taky jenom mně. Starší dcera má 7, takže maximálně občas venčí nebo donese žrádlo. Ale bydlíme na vsi- ve městě bych je spolu ven nepustila. Ale holky jí milujou, i ta mladší. Jediné, co nemůžu pesandu odnaučit je, aby jí při každém průchodu neojela obličej- koukají si v podstatě z očí do očí. A s tím je potřeba taky počítat, hygienicky úzkostlivější matky by malé dítě a psa snad raději kombinovat neměli.