Prvni dite jsem vozila v sedacce na nosici, jezdily jsme aspon padesat kilometru denne, mala v tom byla spokojena. Druhe dite je tezce postizene a uz pet let ho vozime ve voziku - ted uz to spis pripomina malou maringotku, malej ma take dvacet kilo, tak je to fuska. Jeste stale si zhluboka oddechnu vzdy, kdyz sjedeme ze silnice, aut se s vozikem bojim mnohem vic nez se sedackou. Ale zas netrnu, ze zacne prset, ze se ochladi, proste maleho zavru a pohoda. Je v tom ohromne spokojeny a my take, jakekoliv prolomeni barier je pro nas balzamem na dusi. Obcas slycham komentare, ze je to trapeni deti, ale ja vim, jak se na vylet vzdy tesi, a dost pochybuji, ze by mu v ustavu nebo doma s nervozni matkou bylo lip.